Cesta na Key West a zase zpět

Vyjeli jsme v pondělí brzo ráno...moc jsme toho nenaspali.
Večer před startem naší cesty se konala velká rozlučková party,
neboť spousta kamarádů se vracela zpět do Evropy.
Zalehli jsme ve tři, vstávali v pět...dvě hodiny to není moc,
ale dobrý trénink na dny nadcházející.

Půjčili jsme si dvě auta - na týden...chevrolet Malibu a nissan Sentra.
Jedno lepší než druhé....já řídil to druhé. 

Plán byl takovýto: dojet na Floridu, dosáhnout nejjižnějšího bodu USA
a vrátit se nejpozději v sobotu ráno do práce.

První zkoušku mých a Vítových řidičských dovedností jsme složili
na dálnici vedoucí do Norfolku. Kličkovali jsme z pruhu do pruhu.
Kdybychom nebyli drzí, tak bychom se v žádném případě neudrželi
pohromadě. Já měl tu smůlu, že jsem jel jako druhý, takže jsem
musel mít neustále oči na stopkách a hledat skulinky. A hlavně
dávat pozor...protože někdy jsme šli na exit naprosto nečekaně
a já to musel vzít rázem přes tři pruhy. Pořád na mě někdo troubil -
a to v těch končinách nikoho neznám. 

 Úvodní tempo nás vyčerpalo a tak jsme si zajeli na snídani...už nevím,
 jak se to místo jmenovalo. Omylem jsme zapadli do nějakého senior
klubu. Jeden stařík k nám po chvíli přišel (přilákán krásnými dívkami,
které s námi jely) a začal nám radit, kam a jak jet.  

Ve 12:30 jsem viděl poprvé oceán. Ale nekoupali jsme se, neboť 
v těch místech vedl ropovod, či co.

Další cestu přeťala voda a my se museli nalodit na trajekt,
který byl k našemu údivu zadarmo. Jízda trvala čtyřicet minut.
Čtyřicet deštivých minut. Pořád nás předjížděla vojenská pobřežní hlídka.

Dostali jsme se na ostrov, z kterého nás vzal další trajekt. Tentokráte
už placený a delší...asi tříhodinový. Na palubě to dost foukalo. Chvilku
jsem se snažil něco natočit, ale poryvy větru byly moc silné. Raději jsem
se schoval do auta a spal.  

Na pevnině nás čekalo nepříjemné překvapení. Vybily se nám baterky
ve vysílačkách. Bez váhaní jsme  našli obchůdek, kde jsme koupili
nové. Neboť bez vysílaček bychom byli naprosto ztraceni. O čemž
jsme se přesvědčili později. Po nákupu jsme zašli na večeři
do čínské restaurace. Vyzkoušel jsem jedení tyčkami. Fajn, jenže
večeře trvala dvakrát tak dlouho, a  jídlo jsem měl všude...jen ne v žaludku. 

Padla tma a na semaforu červená. Cobra 1. nám ujela a my byli ztraceni.
Což mi nevadilo, neboť mou posádku tvořily jen krásné dívky...
Po deseti minutách jsme zaslechli šramot ve vysílačce a byli jsme našlí.
K mé smůle. Pro případ dalšího odloučení jsme dohodli několik setkávacích
bodů (meeting points).

Jeli jsme celou noc. Za volantem jsme se střídali v okamžiku, kdy jsme
cítili, ze usínáme. Já se snažil uřídit, co nejdelší úseky, neboť auto
bylo napsáno na mou osobu. Kdyby nás zastavili policajti a volantem
zrovna točil někdo jiný, byl by problém na světě.

Stavili jsme se ve Willingtonu v Severní Karolíně - kde se Vítkovi povedlo
zakopnout a rozbít nový digitální foťák. Moc pěkné vzpomínky si na toto místo
neodvezl - ani jednu fotku.

Pofrčeli jsme Charleston a Savannah. Pěkně smradlavý města. 
(doporučuju plynovou masku)

Celou noc jsem měl před sebou dvě velké červené oči,
které mě vedly napříč Severní a Jižní Karolínou a Georgií.
Tak jsme si to frčeli.  Dvě auta na opuštěné dálnici s vypnutými semafory.

Ráno - Florida - konečně palmy!! Kličkujeme mezi trucky, mustangy
a harleyji (teda ty spíš kličkují kolem nás). Silnice je pokryta bezpočtem
brzdných drah. "Amíci řídí jak prasata," kříčí Barča na půlku Floridy. 

V úterý odpoledne jsme dorazili do Kennedy Space Centra (KSC).
Na místo, odkud startují rakety do vesmíru. Cape Canaveral.
Zaplatili jsme 33 dolaru za vstup a vydali se na prohlídku. Nejprve nás
obeznámili s historii letů do vesmíru, a pak nás zavezli k různým
důležitým budovám. Nakonec jsme navštívili 3D kino - já bohužel
téměř celou produkci prospal. Když se mnou zatřásli a já se probral,
divil jsem se, co dělám v kosmu (a bez skafandru). Na plátně zrovna
opravovali američtí astronauti raketu. 

Večer jsme se ubytovali v motelu Ramada - kousek od Orlanda.
Celkem komfortní pokoje za levno - DOPORUČUJU!!...tak jsme
se konečně vyspali a ráno mohli pokračovat dále. 

Dopravili jsme se do Seaworldu v Orlandu, kde jsme strávili celý den.
A zadarmo, neboť patřil k síti zábavních parků, pro jeden z nichž jsme pracovali.

A co bylo v Seaworldu k vidění? Spousta show s mořskými zvířaty.
Želvy, delfíni, žraloci, kosatky, rejnoci, tučňáci, baramaty....
Nikdy nezapomenu na tamější horskou dráhu KRAKEN.
Tu nejlepší, na které jsem v životě byl. To jsem si zakřičel.
 
 

Kam se na ni  hrabou ty dráhy u nás ve Virgínii. Kromě Krakena
tu byla už jen jedna další atrakce. Vodní.  Vyšel jsem z ní víc mokrý
než jsem předpokládal. Ale na Floridě bývá i v září  dost teplo, takže
jsem oschnul coby dup.

 V parku jsme zůstali až do zavíračky. Vyřádili jsme se - pořádně.
Naše auta opustily parkoviště jako úplně poslední - směr Key West.

Projíždíme nočním Miami. Až na únavu, která je na každém z nás patrná,
vše bez problémů. Silnice je na mnoha místech rozkopaná a rychlostní
limit snížen, takže musím řídit hodně obezřetně a být stále ve střehu -
to je nejlepší lék proti spánku.  Asi sto mil před Key Westem se musím
nechat vystřídat. Je ráno a mě se chce strašně spát. Ale spánek mi
není dopřán, neboť musím točit, abychom měli nějaké záběry z cesty.

Na Key West vede dálnice nad oceánem...most je dlouhý sedm mil.
Je to na něm dost těsné. Na jeho začátku je cedule a na ní číslo,
které jsme naštěstí nezvýšili. Udává počet lidí, kteří se na onom mostě
v důsledku autonehody dostali na onem svět.

Na Key Westu je nejjižnější bod USA. Je to z něj jen 90 mil na Kubu.
Takže se s lepším dalekohledem můžete podívat co má Castro k večeři.
Pracuje tu hodně Čechů, pár jsme potkali a dostali pár slev.

Je zde česká restaurace. Československá. Jmenuje se Bohemia...
My dovnitř jen nahlédli a zase vypadli. Nelíbily se nám ceny. Vyměnili
jsme českou restauraci za čínskou....

Chtěli jsme se jít slunit na pláž, ale než jsme nějakou našli, spustil se
tropický liják a najednou byla voda všude. Silnice se proměnila
v řeku a auta v motorové čluny. Do obchůdků jsme museli lézt přes pytle
s pískem - na podobné návaly vody byli tedy Key Wesťané připraveni.

Jak bouře nečekaně začala, tak stejně nečekaně přestala a na obloze
se objevilo zase sluníčko. Nás už čekala jen cesta zpět. Chtěli jsme
jet skrz - celou noc. Avšak měli jsme problémy s časem. Celková
únava obou posádek si vyžádala ubytování v motelu. Ukázalo se,
že nejsme stroje. Tentokrát jsme zkusili Econo Lodge - byl ještě levnější jak
Ramada, ale už ne tak komfortní, ale proti hotelům u nás pořád luxus.

Ráno jsme zaspali, protože se nikomu nechtělo z postele. Takže jsme
nemohli jít na pláž v Miami, jak jsme doufali, ale museli jsme hned vyrazit.
Jelo se ostrým tempem na sever. Před námi něco kolem tisice mil
a jen dvacet hodin. V prvním autě se střídali tři řidiči a v našem jen dva.
Já se přemohl a většinu odkroutil sám. Pustil jsem si soundtrack
Matrix-Revolution  a u toho se usnout prostě nedá.
 

Dálnice nejsou ucpané. Američane asi nejezdi o víkendech na chatičky
přesazovat palmičky. Na Floridě stále pěkné počasí...kolem 40 stupňů...
Hurikány se nám vyhnuly - zatím.

Cestou jsme se stravovali jen v Čínských restauracích nebo v Burger Kings.
Nevím proč zrovna Burger Kings, kluci tam prostě vždycky chtěli a Mekáč
ani KFC, jsme nenavštívili ani jednou. Jen jednou jsme byli na snídani ve Wendies.
 
  Je půl páté a my jsme stále na Floridě...nevypadá to moc dobře.
Většinu času řídím já. Na tři hodinky mě odpoledne vystřídala Lenka
a na dvě hodinky v noci Mike. Tak jsem ten den odřídil šestnáctku. Ale stihli jsme to. Parada!

Uvítalo nás chladné počasí. Virgínie.

Zajeli jsme do obchodu a vrátili vysílačky ...protože jsme je už prostě víc nepotřebovali...
peníze se šiknou víc (spořílkové z Čech). Pak nastalo loučení nejtěžší.
Musel jsem říct good bye Nissánkovi - slza ukápla.
 

SUMMARY:

Ujeli jsme 2700 mil...za pět dní dobrý výkon (s tím, že jsme něco viděli)...

A hurá do práce.... Usínám na pokladně (a usnout na pokladně je horší než za volantem)
... je very busy Saturday. Nechápu jak, ale jsem jen 4 centy over při tržbě 8 tisíc...

Jako když utne, nastává konec krásných časů. Žene se na nás hurikán -
nikdo nemluví o ničem jiném. Televize o ničem jiném nevysílá.
 
Má krásné jméno: Isabel. Ale netěšíme se, až nás pohladí.

Připravili jsme park na nejhorší. Zítra budeme pokračovat.
Všichni doufáme, ze se stočí na Irák. (ba ne, doufáme, ze se vybouří nad oceánem).

Jak jsem přežil hurikán - už brzy na těchto stránkách....

KOMENTÁŘE:

Barunka: Vašíku, Ja tam byla, jedla, pila... bylo to tam super a tenhle
clanek se Ti opravdu povedl, vse si perfektne vystihl... Mam diky tomu
zase plno kamaradu, ktere az zase nekde potkam, tak je s nadsenim obejmu...

Lenka: Ahojky Vasiku, tak jsem dneska zabrousila na Tvoje stranky,
abych si taky konecne precetla clanek o tom, jak jsme cestovali na Floridu
a je super. Prijde mi jako by to bylo vcera. Navic se mi stejne jako Barce
styska po Americe a hlavne tech lidech. Bohuzel se od konce zari
zaradim do pracovniho procesu, takze Work and Travel pro me jiz
nebude aktualni:-( Ale aspon mam spoustu krasnych vzpominek
a doufam, ze se do USA jeste nekdy dostanu, aspon jako turista...

Barunka: Tak jsem si uz podruhe cetla tenhle "clanek a muzu rict, ze
se mi cemdal tim vic styska po USA a hlavne po tech dnech vyvadeni
a pracovani a proste vseho, co jsme tam zazili...!